Romeo a Julie. Kdo umrel prvni?

11. listopadu 2017 v 20:51
Odvěký příběh lásky na věčné časy. Vrcholné umění jednoho z nejdokonalejších autorů všech dob. A dnes pořádně nikdo neví, jak to vlastně bylo. No fakt. Ptala jsem se!

Joo, Romeo a Julie, to znám. Milovali se a nemohli spolu být a pak umřeli. A kdo vlastně umřel první? Proč spolu nemohli být? A dnes nikdo neví, jak to vlastně bylo. Protože nikdo vlastně neví, co je prává láska a jak se pozná. Že bez ní nejde žít, když už jednou opanuje vaše srdce a že s ní je také těžké žít, protože to dost dobře ani nejde...Zcela ovládne vaši duši a úplně změní váš život a převrátí vaše vnímání světa.

Jedu vlakem a zirám z okýnka. Nechápu chechtajici se opilé spolucestující a pripitomněle se zamilovaně usmívám.
Co znamená slovo navždy? Až dokud neumřeme? Nebo je něco i pak?
A jak dopadli Romeo a Julie poté, co umřeli? My zamilovaní asi chceme věřit v naději, že alespoň po smrti mohli být konečně spolu. Možná se tím utěšujeme, že když nenajdeme pravou lásku v tomto životě, potkáme ji alespoň pak a budeme šťastní.
Navždy. Protože navždy je to kouzelně imaginární slovo, které ovládá celý náš život.
No vážně, víte vy vůbec jak dopadli Romeo a Julie?
 

Štěstí je hřích..a nebo ne?

14. září 2017 v 18:08
Ten pocit, když vás obepínají prsty vysvobozující smrti. Ten saténový dotek přízračného příslibu míru.
Jaké to bude - rychlé a snadné? Měl by se člověk, ten v poslední okamžik nicotný a nepatrný tvor bát?
A přeci se bojí. Lidé vždy cítí strach z neznámého a bojí se udělat ten nepatrný krok do propasti. Krok ke změně.
Ovládaje každou částečku svého těla nasál vzduch zplna svými nozdrami. Už za chvíli bude volný. Zbývá jeden okamžik a všechny starosti upadnou v zapomnění. Strasti duševního bytí budou v propadlišti času a problémy světského života zmizi.
Jen jeden krátký okamžik.
A pak pozvedl hlavu a zadíval se k obzoru, kde právě vycházelo slunce v krvavém závoji.
Smyčka kolem krku se poněkud utáhla. Přitom chtěl jít jen za svými sny. Chtěl být šťastný, se svou milovanou ženou. Prohřešil se touhou po štěstí.
A proč by člověk nemohl být šťastný?
Protože konzumní doba má svá pravidla - je třeba platit daně, se sklopenou hlavu denně otročit a vydělávat na výdobytky, kterých si ani jeden nestihne užít, protože pro samou práci nemá na to čas.
A kdo poruší pravidla, dovolí si užívat života a neotročit prací, proviní se hříchem nejtěžším a není mu pomoci.
Proč nebýt šťastný? Protože štěstí je hřích.
Hedvábné prsty smrti přinesou štěstí. Přinesou mír a klid v dnešní uspěchané době.
A nebo ne?

Pana cotta, andělská křídla a démoni v nás

9. září 2017 v 23:07 |  Sex in the village 1
Po dokonalé koupeli, kdy jsem konečně vzala do ruky už léta rozečtenou knihu a na několik krátkých minut jsem se zavřela na svém soukromém ostrově v horké vodě, jsem absolvovala zkrášlovací procedury a dostala hlad. Proč si v deset večer nedat plátek uzeného, když mi stejně vsichni tvrdí, jak děsivě moc jsem zhubla? Hrdá na pozdní žranici jsem vpustila pejsky domů, ať mě má kdo hlídat, když jsem zase sama doma.
Bez mrknutí oka mi třetí a nejhodnější člen psí smečky uzené sežral. Takže spí všichni za trest venku a já za trest nepřiberu večerními chutěmi..
Inu, to je život.
Tak jsem si dala pana cottu. MILUJU pana cottu!
Někdy kolem půlnoci mi napíše můj miláček, jak moc mu chybím. No jo. Kdyby nešel s kamarády, nechyběla bych mu. Ale zase bychom si vůbec nebyli vzácní. Tak proč ne.
Takže ulehám nacpaná šlehačkou a počítám, kolik času mi zbývá, než mi budík odřízne svět snů a uvrhne mě do pracovní reality. Mám spoustu času na spaní. Asi milion dlouhých, osamělých vteřin.
A tady to máme.
Křičí to na mě ze ztemnělých koutů nočního ticha.
Samota. Alkohol. Spooousta šlehačky, večerní žravka. Práce a neustálý koloběh práce-spánek, práce- spánek, spánek, spánek, spánek... až nakonec věčný spánek.
Tohle jsou naši démoni. Sami jsme je vypustili z pekla, abychom se obklopili jejich falešným teplem. Abychom zakryli ty pravé démony uvnitř nás. Peklem se stal náš svět tady a pojem nebe ztratil jasných hranic. Démoni jsou všude kolem nás a v nás.
No co, aspoň je v pekle dost místa, až na mě přijde čas pravdy, bude volno u toho nejprohřátějšího kotle, konečně si vyhřeju kosti. Třeba si taky konečně budu mít čas dočíst tu knihu.
Po půlnoci se zvedám z postele a vrhám se na další sklenici pana cotty.
Shořím v pekle. Jako padlý anděl.
Už jsem Vám říkala, že MILUJU pana cottu? :D

 


Nenávist, úchylky a smysl života

25. května 2017 v 18:59
Budeme dělat, že jsme šťastní.
Až se jednoho dne domeček z karet sesype a my jsme nuceni zírat pravdě do očí. Jak vykonstruované a falešné mohou být ideje štěstí...

Když se nikdo nedívá, brečím nad tím vším, co se mi v životě nepovedlo a co mě srazilo na kolena. Až na dnešek, dnes se něco zlomilo a mě se otevřely oči. Když mi v jednom týdnu umřela potkanice, s kterou jsem se pořádně nestihla spřátelit, umřela mi věkem věrná přítelkyně kočka a utekla mi milovaná želva, došlo mi, jak moc nenávidím lidi. Nevím ani kdy a jak se stalo, že jsem jim přestala věřit, že me zranili a ublížili mi
A to tak, že jsem se svou energii rozhodla věnovat zvířatům.
Mám nekonečnou potřebu rozdat se světu. A když to lidé nedokázali ocenit, rozdávala jsem se zvířatům. Tak nějak automaticky jsem očekávala, že zvířata to vnímají stejně jako já. Milují mě stejně jako já je. Rozdala by se pro mě tak jako já pro ně.
A když mi želva odešla bez zájmu o mou osobu někam do světa a můj pes mě nepochopitelně a bolestivě kousl do ruky, došlo mi, že tomu tak není.
Nemám se pro koho rozdat, ani ta zvířata to neocení.
Můj problém je asi větší, než jsem doufala.
Zklamání pramení z toho, když očekáváme od druhých totéž, co bychom udělali my pro ně.
Je vůbec stvoření jako já schopné milovat? Co když je to všechno, celý život, jen pouhou hrou emocí bez většího významu ? Jen iluze?
Když se nikdo nedívá...

Padá hvězda

4. dubna 2017 v 12:23
Zavři oči padá hvězda.
Už konec se blíží.
Nehodni prachu štěstí jsme nuceni přihlížet zániku všech. Hvězdy i Země. Nezasloužili jsme si další loterii galaktických let a náš nevděk odměnila nebesa letící hvězdou.
Už je docela blizoučko.
Obloha barví se rudým plamenem. Slunce mizí ve stínu padajícího tělesa.
Všude zavládlo ticho. Jakýkoliv boj je marný. Rodiny nehnutě stojí na vrcholcích kopců, drží své děti na ramenou a prázdnými pohledy hledí naoko vzhůru. Vlastně se dívají spíš za sebe. Co dřív chtěli udělat a nestihli. Kolikrát za život se ptali, jaký je vlastně smysl života a kam jejich kroky vlastně spějí. Najednou to vědí. Chápou. Cítí, nakolik jejich snažení bylo zbytečné a v duchu počítají, kolik dlouhých tisíců minut svého života docela zbytečně promrhali.
Vidím je, jak tam stoji. A v letící hvězdě spatřují rozhřešení svých hříchů. Vidím je, jak si náhle uvědomují své chyby.
Šancí na změnu ale měli více než dost. Teď už jsou všechny otázky zodpovězeny. Vše již bylo řečeno. Zítřek neexistuje. Vesmírný čas se naplnil.
Možná se sejdeme v jiném časoprostoru na jiné planetě.
Teď zavři oči a něco si naposledy přej. Už její teplo se blíží a kraj v tichosti čeká. Obejmi mě pevněji ať tíhu svých hříchů za okamžik unesu.
Zavři oči.
Padá hvězda.

Á-dva, tři - postelový tanec s vlky

4. dubna 2017 v 12:07 |  Sex in the village 1
Někteří lidé odjíždějí do města, aby si splnili své sny. Já jsem odjela na vesnici, abych se vydala svým snům všanc, i když se tím můj život spíš jen zkomplikoval.

Každá z nás má své představy a touhy. Jenže co když si s partnerem ve všem rozumíte téměř dokonale, až na to, o čem se nemluví? Dokud některé věci v životě nevyzkoušíte, budou vám zkrátka pořád ležet v hlavě. Pokud chcete v životě namalovat a prodat obraz, pořád vám bude vrtat hlavou, jaké by to bylo, dokud jej prostě neprodáte. Pokud máte temperamentní povahu, bude vám pořád vrtat hlavou jaké by to bylo například ve třech lidech, dokud to prostě nezkusíte. Mám raději valčík, tedy Á-(to jsem já) -dva (to je ON) - tři (to je ten třetí). Takhle mi to přijde v posteli úplné, polka o dvou taktech mě nudí.

Existuje totiž sex udržovací a vylepšovací. Ten udržovací provozujeme běžně všichni a není špatný, ale časem se stává rutinou. Splní svůj účel. Pro daný moment. Ten vylepšovací naopak posune okamžik na vyšší úroveň a naučí nás, těšit se na příště. Polka je udržovací tempo v posteli, valčík vylepšovací.

Otázkou zůstává, jak dlouho se da přežít pouze na udržovací úrovni. Pokud stále čekáte na něco o malinko lepšího, jak dlouho budete čekat, než to vzdáte? A když to vzdáte, začnete úplně odznova nebo se smíříte se stereotypem a přestanete snít?

Dovedou dnes lidé snít nebo jen neustále ustupují do kolejí stereotypu a dělají kompromisy se svým svědomím, že takhle to přeci stačí?

Odcházíme z měst a vesnic abychom šli za svým valčíkem nebo abychom uvěřili v dostatečnost polky?...

Kam dál