Květen 2017

Nenávist, úchylky a smysl života

25. května 2017 v 18:59
Budeme dělat, že jsme šťastní.
Až se jednoho dne domeček z karet sesype a my jsme nuceni zírat pravdě do očí. Jak vykonstruované a falešné mohou být ideje štěstí...

Když se nikdo nedívá, brečím nad tím vším, co se mi v životě nepovedlo a co mě srazilo na kolena. Až na dnešek, dnes se něco zlomilo a mě se otevřely oči. Když mi v jednom týdnu umřela potkanice, s kterou jsem se pořádně nestihla spřátelit, umřela mi věkem věrná přítelkyně kočka a utekla mi milovaná želva, došlo mi, jak moc nenávidím lidi. Nevím ani kdy a jak se stalo, že jsem jim přestala věřit, že me zranili a ublížili mi
A to tak, že jsem se svou energii rozhodla věnovat zvířatům.
Mám nekonečnou potřebu rozdat se světu. A když to lidé nedokázali ocenit, rozdávala jsem se zvířatům. Tak nějak automaticky jsem očekávala, že zvířata to vnímají stejně jako já. Milují mě stejně jako já je. Rozdala by se pro mě tak jako já pro ně.
A když mi želva odešla bez zájmu o mou osobu někam do světa a můj pes mě nepochopitelně a bolestivě kousl do ruky, došlo mi, že tomu tak není.
Nemám se pro koho rozdat, ani ta zvířata to neocení.
Můj problém je asi větší, než jsem doufala.
Zklamání pramení z toho, když očekáváme od druhých totéž, co bychom udělali my pro ně.
Je vůbec stvoření jako já schopné milovat? Co když je to všechno, celý život, jen pouhou hrou emocí bez většího významu ? Jen iluze?
Když se nikdo nedívá...