Září 2017

Štěstí je hřích..a nebo ne?

14. září 2017 v 18:08
Ten pocit, když vás obepínají prsty vysvobozující smrti. Ten saténový dotek přízračného příslibu míru.
Jaké to bude - rychlé a snadné? Měl by se člověk, ten v poslední okamžik nicotný a nepatrný tvor bát?
A přeci se bojí. Lidé vždy cítí strach z neznámého a bojí se udělat ten nepatrný krok do propasti. Krok ke změně.
Ovládaje každou částečku svého těla nasál vzduch zplna svými nozdrami. Už za chvíli bude volný. Zbývá jeden okamžik a všechny starosti upadnou v zapomnění. Strasti duševního bytí budou v propadlišti času a problémy světského života zmizi.
Jen jeden krátký okamžik.
A pak pozvedl hlavu a zadíval se k obzoru, kde právě vycházelo slunce v krvavém závoji.
Smyčka kolem krku se poněkud utáhla. Přitom chtěl jít jen za svými sny. Chtěl být šťastný, se svou milovanou ženou. Prohřešil se touhou po štěstí.
A proč by člověk nemohl být šťastný?
Protože konzumní doba má svá pravidla - je třeba platit daně, se sklopenou hlavu denně otročit a vydělávat na výdobytky, kterých si ani jeden nestihne užít, protože pro samou práci nemá na to čas.
A kdo poruší pravidla, dovolí si užívat života a neotročit prací, proviní se hříchem nejtěžším a není mu pomoci.
Proč nebýt šťastný? Protože štěstí je hřích.
Hedvábné prsty smrti přinesou štěstí. Přinesou mír a klid v dnešní uspěchané době.
A nebo ne?

Pana cotta, andělská křídla a démoni v nás

9. září 2017 v 23:07 Sex in the village 1
Po dokonalé koupeli, kdy jsem konečně vzala do ruky už léta rozečtenou knihu a na několik krátkých minut jsem se zavřela na svém soukromém ostrově v horké vodě, jsem absolvovala zkrášlovací procedury a dostala hlad. Proč si v deset večer nedat plátek uzeného, když mi stejně vsichni tvrdí, jak děsivě moc jsem zhubla? Hrdá na pozdní žranici jsem vpustila pejsky domů, ať mě má kdo hlídat, když jsem zase sama doma.
Bez mrknutí oka mi třetí a nejhodnější člen psí smečky uzené sežral. Takže spí všichni za trest venku a já za trest nepřiberu večerními chutěmi..
Inu, to je život.
Tak jsem si dala pana cottu. MILUJU pana cottu!
Někdy kolem půlnoci mi napíše můj miláček, jak moc mu chybím. No jo. Kdyby nešel s kamarády, nechyběla bych mu. Ale zase bychom si vůbec nebyli vzácní. Tak proč ne.
Takže ulehám nacpaná šlehačkou a počítám, kolik času mi zbývá, než mi budík odřízne svět snů a uvrhne mě do pracovní reality. Mám spoustu času na spaní. Asi milion dlouhých, osamělých vteřin.
A tady to máme.
Křičí to na mě ze ztemnělých koutů nočního ticha.
Samota. Alkohol. Spooousta šlehačky, večerní žravka. Práce a neustálý koloběh práce-spánek, práce- spánek, spánek, spánek, spánek... až nakonec věčný spánek.
Tohle jsou naši démoni. Sami jsme je vypustili z pekla, abychom se obklopili jejich falešným teplem. Abychom zakryli ty pravé démony uvnitř nás. Peklem se stal náš svět tady a pojem nebe ztratil jasných hranic. Démoni jsou všude kolem nás a v nás.
No co, aspoň je v pekle dost místa, až na mě přijde čas pravdy, bude volno u toho nejprohřátějšího kotle, konečně si vyhřeju kosti. Třeba si taky konečně budu mít čas dočíst tu knihu.
Po půlnoci se zvedám z postele a vrhám se na další sklenici pana cotty.
Shořím v pekle. Jako padlý anděl.
Už jsem Vám říkala, že MILUJU pana cottu? :D